Perpetuum mobile politických financí

Současný systém státního financování politických stran zbytečně omezuje demokracii a souboj ideálů ve volbách. Proč? Protože velmi pomáhá současným stranám bez jakékoliv vize se udržet u moci – právě prostřednictvím peněz, které opakovaně získávají od státu.

Pár faktů: za zisk alespoň 3% do Poslanecké sněmovny získá každá strana alespoň 6 milionů korun – každoročně. Za každého poslance či senátora dalších (opět ročně) 900 tisíc a za krajského zastupitele (ročně) 250 tisíc. Mimo tyto pravidelné platby ještě získá strana jednorázový „příspěvek na kampaň“: pokud získala ve volbách alespoň 1.5%, dostane stovku za každý získaný hlas.

Nejsem proti nějakým příspěvkům pro politické strany, dokonce z více důvodů. Ale současná úroveň státních plateb je příliš vysoká, znevýhodňující menší strany a hlavně umožňující konzervaci současného stavu, kdy u moci se střídají dvě tři strany bez idejí, bez realistického programu, které moc lidí nechce, ale stejně je nakonec zvolí.

Třeba poslanec je dle ústavy zvolen za sebe, byť na kandidátce nějaké strany. Proč tedy mají politické strany za jeho zvolení pobírat nějaké peníze? Navíc dosti velké. 900 tisíc za jediného poslance je částka, která by některým menším (ale relevantním) stranám zajistila financování na rok či dva. A to ani nemluvím o paušálu šest milionů ročně – takové částky se vyskytují jen v těch nejdivočejších snech šéfa financí snad každé menší strany.

Jakmile se ale strana dostane do Parlamentu, má takové finance k dispozici a může je použít na cokoliv. Nejlépe na bombastickou předvolební kampaň na další volby, ve kterých touží vyhrát.

Tedy přesněji musí vyhrát. Protože politikům mezitím zachutnala moc (a řadě z nich i odklánění státních financí do vlastních kapes), a proto touží zůstat u moci za každou cenu. A tak se před volbami velmi zadluží, jen aby měli více hnusných billboardů než jiné strany a mohly sice vyretušované, ale pořád stokrát profláknuté obličeje shlížet z co nejvíce plakátů. Volby obecně dopadnou o kus hůře než finančně plánovali, takže si všechny velké strany rok dva „lížou rány“ a jsou více než vděčné za příspěvky na své poslance či senátory.

No a pak to celé kolečno začíná nanovo. Parlamentní strany mají nejvíc financí, takže si pořídí nejvíc billboardů, aby přesvědčily co nejvíc Pepíků, že tentokrát už opravdu mají ten zázračný recept na spravování země. Ve volbách díky těmto Pepíkům uspějí, budou dostávat spoustu peněz, které dají na reklamu před dalšími volbami ...

S tím, že jak jde čas, tak těmto velkým stranám víc a víc jde o koryta a peníze, a míň a míň o voliče které mají zastupovat. A už pak vůbec nejde o ideály či i prachobyčejný program, kterým strany šermují před volbami. Naopak menší politické strany, často mající chytré ideje a nápady jak by se tu mohlo žít mnohem lépe, tedy tyto menší strany pouze tahají za kratší provaz, kdy bez financí se do vyšší politiky nedostanou, a bez přítomnosti tamtéž se jim většich financí nedostane.

Takže - až vás „vaše“ (velká) strana už popadesáté naštve nějakou svou korupčnickou kauzou či ignorováním vlastních předvolebních slibů - zkuste se před padesáté-prvním hozením hlasu pro tu stejnou stranu zamyslet se, jestli náhodou neexistuje i někdo jiný, míň známý, kdo by vaše politické přesvědčení mohl lépe naplnit. Ať již se objevuje ve všech médiích či nikoliv. O to přece vůbec nejde. Jde o to, co která strana realisticky hlásá a co z toho pak skutečně hodlá prosazovat.